Poníci?!

It's currently 5 AM

I'm 18 years old

I have school tommorow

I have 8 pages of math to do

I'm watching a magical unicorn make dresses for her five friends..........

.............. I'm okay with that

xAirFirex

Kdybyste se mě zeptali, které loňské seriály považuji za nejlepší, na prvním místě bych jmenoval Hru o trůny. Ale druhé místo bych bez váhání přiřknul kreslenému seriálu My Little Pony: Friendship is Magic. Poníci, ptáte se?

Opravdu. My little Ponny: Frienship is Magic je naprosto úžasný seriál. A to myslím smrtelně vážně, beze všeho svého obvyklého sarkazmu. A ne, pořád jsem se ještě kompletně nezbláznil – kdyby jste mi ještě před  několika měsíci tvrdili, že se mi bude líbit seriál v němž se jednorožec a jeho pět kamarádek učí o přátelství, také bych vám nevěřil.

Bylo nebylo, kdesi v daleké zemi za oceánem žila jedna společnost. Hasbro, jak se jmenovala, vyráběla a prodávala hračky pro děti - například Transformery pro kluky a poníky pro holky. A pak někdo dostal nápad, že by se  řada My Little Pony dala propagovat i v televizi. A tak vzniklo několik filmů a seriálů, větší či menší kvality. No, buďme upřimní, ke konci spíše výrazně menší kvality.

Ale s  úspěchem nových Transformerů se Hasbro rozhodlo rebootovat i poníky. Nového seriálu se ujmula Lauren Faustová, která dříve pracovala na projektech jako Powerpuff Girls nebo Foster's Home for Imaginary Friends (v zahraničí docela populárních animáků, ale přiznám se, že jsem ani jeden z nich ještě neviděl). Už od začátku bylo jejím záměrem vytvořit seriál, který by neurážel holčičí inteligenci a na který by se mohla dívat celá rodina.

Což se jí podařilo.

Seriál je vytvoření pomocí 2D flashové animace, která možná nevypadá tak skvěle na obrázcích, ale je naprosto úžasná v pohybu. Člověku se stačí dívat na to,  jak si poníci jen tak poklusují. Škála obličejových výrazů poníků je neuvěřitelná, od naprosté radosti,  přes prostou radost, smutek, deprese až ke strašidelnému maniakálnímu šílenství. Před animátory stál i originální problém v tom, že nedělají seriál o lidech nebo nějakých antropomorfních zvířatech, ale o ponících, kteří mají místo rukou kopýtka. Proto si například jednorožci často pomáhají svojí magií zatímco obyčejní poníci jsou třeba zvyklí držet tužku v puse apod.

Moc se mi líbí i nadabování a to, jak jsou nazpívané písničky. Ano, písničky. V dnešní době kdy se na prvních místech drží generické písničky skládající se z donekonečna opakujících se pěti slov a věci, které se jen těžko dají označit za hudbu, texty písniček v MLP:FIM dávají smysl a opravdu posouvají děj někam dál. Daniel Ingram odvádí skvělou práci. Člověk si klidně může pouštět soundtrack stále dokola a prozpěvovat si u něj, třeba když jde do školy, projet se na kole nebo píše sedmistránkovou esej na nějaké obskurní téma... tedy, ne že bych něco takového dělal, samozřejmě.

To byla technické stránka. Ale co se mi na MLP:FIM opravdu líbí?.

Za prvé humor. Ať už jde o obyčejný situační humor, kdy prostě někdo udělá něco vtipného nebo se nějak vtipně zatváří až po sofistikovanější hraní se slovy. Například upravování lidských termínů - anypony místo anybody nebo hooves - kopýtka místo hands. Hodně si tvůrci vyhráli s názvy měst: hlavní města Canterlotu vzniklo spojením slova pro canter - cval a hradu z artušovských legend Kamelotu, nebo třeba Fillydelphia spojením slova filly - kobylka a města Philadelphie - Filadelfie.

Pak jsou tu samotné příběhy. Vyskytne se tu pár vskutku epických dobrodružství typu: Twilight, běž a zbav Poníkov draka nebo Twilight, běž a zachraň Equestrii před nekonečným chaosem. Tvůrci ale nějakým způsobem dokážou udělat koukatelnou, a nejen koukatelnou ale i velmi zábavnou i trapnou zápletku jako: Mám pět kamarádek ale jenom dva lístky na luxusní ples, Rarity šije ušije šaty pro své kamarádky, ale nikomu se nelíbí, Rainbow Dash si shání domácí zvířátko. Jo, a občas se z relativně obyčejného příběhu vyvine boj o život s baziliškem nebo hydrou.

Kdybych nebyl takový cynik, nejspíše bych ještě napsal nějaký odstavec na téma jak je hezké dívat se v dnešní materialistické konzumní době, kdy největší hodnotu představují peníze, na seriál propagující přátelství a porozumění mezi poníky. A taky jak je jednoduchý seriál o přátelství příjemným protikladem všech těch dnešních temnějších a dospělejších filmů. Na(ne)štěstí se na takový rozbor opravdu necítím.

A konečně, nejlepší z celého seriálu jsou postavy hlavních hrdinek. Lauren Faustová jejich osobnosti částečně založila na ponících s nimiž si jako malá hrála. Nejde jen o nějaké jednorozměrné figurky - jsou to komplexní postavy se svými silnými stránkami, ale i slabosti, které musí překonávat. Ale podrobnějšímu popisu našich hrdinek bych chtěl věnovat některý další článek.